Letos na jaře jsem se mi podařilo přesvědčit skupinu pěti rekreačních cyklistů, aby se mnou jeli vlakem na týdenní cyklodovolenou do Pošumaví. Když jsem vyřešil veškeré problémy s ubytováním a stravou, začal jsem se zajímat o dopravu. Na internetu jsem si nastudoval veškeré nabídky a pravidla přepravy Českých Drah. Zjistil jsem, že v pražské Libni se nachází ČD Centrum. Kde jinde zařizovat cestu vlakem než v centru Českých Drah? Přímo proti vchodu seděla informovaná a ochotná žena, ale lístky mi prodat nemohla. Odkázala mě na mezinárodní pokladu umístěnou v rohu ČD centra. Můj příchod k přepážce vyrušil pokladní z poklidného hovoru s příbuzným. Skutečnost, že telefon nechtěla pokládat, mi dávala otráveným tónem hlasu a jízlivými reakcemi jasně najevo. Nenechal jsem se vyvést z míry a předložil jsem jí itinerář cesty s daty a časy odjezdů. Chvilku se na něj dívala a poté zareagovala slovy: "Tak kdy chcete jet?" Po překonání počátečních zmatků se zdálo, že pokladní můj požadavek pochopila. Dva telefonáty nějakému pracovníkovi ČD vyplnily neznalosti prodavačky a asi po deseti minutách jsem konečně měl v ruce šest lístků. Byl jsem ujištěn, že se na ně dostaneme i s koly do Horažďovic a zpět a že si v rychlících budeme moct dát kola do vagónů se službou Úschova během přepravy.

4.8. v poledne jsme tedy dorazili na Hlavní nádraží v Praze a naložili jsme kola i s doklady o rezervaci do speciálního vagonu pro přepravu zavazadel a kol s funkcí Úschovy během přepravy. Překvapení ovšem nastalo, když kola během minuty putovala z vagonu zpátky na nástupiště se slovy: "Máte rezervaci místa pro kolo jako spoluzavazadla, vezměte si je do nějakého vagónu se symbolem kola na dveřích". Ještě že jsem se v Libni ptal, zda jsou ty rezervace vytisknuté správně... No nedalo se nic dělat, kola jsme nacpali na malou plošinu u dveří jednoho vagonu tak, že zasahovaly do prostoru dveří. To znamenalo každou stanici běžet ke kolům, chytat je, pokud někdo zvenku otevřel dveře, a pomáhat lidem nastoupit přes kola do vagónu. V Plzni jsme se radovali, že to máme za sebou, stačí už jen přestoupit do dalšího rychlíku směr Horažďovice. Jenže ouha... Na přestup jsme měli asi 4 minuty a v momentě, kdy jsme konečně našli vagón se symbolem kola, výpravčí zapískal na odjezd vlaku! Nemohli jsme si dovolit jet pozdějším spojem a proto jsme začali ládovat kola, batohy a další zavazadla do vlaku. Výpravčí pískal, div mu nevypadly plíce, my jsme se snažili narvat kola do vlaku co nejrychleji a výsledkem byly především rozsáhlé škrábance a defekty na všech kolech. Když jsme se konečně usadili ve vlaku, čekal nás stejný proces jako po cestě do Plzně: každou stanici vyběhnout ke kolům, ... Tehdy jsme si mysleli, ze nic horšího nás ve vlaku nemůže potkat. Omyl!

12.8. jsme se dostavili na Horažďovické nádraží, odkud jsme se měli přes Plzeň dostat zpět do Prahy. Naše souprava sice neměla vagón vhodný pro přepravu jízdních kol (dveře se symbolem kola), ale vzhledem k tomu, že se jednalo o osobák, jsme mohli kola rozdělit do prvních a posledních dveří soupravy. To sice nebylo optimální, ale po předchozích zkušenostech nám tento problém přišel zcela malicherný.  Když jsme však v Plzni zjistili, že náš rychlík do Prahy nabral pět minut zpoždění a tím pádem bude na nádraží cekat co nejkratší dobu, bylo mi jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Podařilo se mi zachovat chladnou hlavu a po příjezdu vlaku jsem zavelel pochodem vchod po nástupišti s cílem najít vagón se symbolem kola. Na konci soupravy jsem jenom zůstal stát s otevřenou pusou. Žádny vagón se symbolem kola tu prostě nebyl! To znamená, že jsme dostali lístky na neexistující službu. Neměli jsme čas to řešit se staničním personálem (a taky jsme byli asi 70m od jakýchkoli lidí, na konci nejvzdálenějšího nástupiště), tak jsme prostě kola a zavazadla naházeli do obou dveří předposledního vagónu. Problém nastal u Berouna, když se u našeho kupé objevil průvodčí. Kola v úzkých uličkách se mu ani trochu nelíbila. "Co kdyby se něco stalo a já bych přes kola neprošel do posledního vagónu?" Chvíli uvažoval o tom, že nás z vlaku v nejbližší stanici vysadí, poté ale ustoupil a dovolil nám kola dovézt do Prahy. Za podmínky, že je přestěhujeme na konec vlaku, do posledních dveří posledního vagónu. Soutěž "Kdo nejmíň zničí své kolo" vstoupila do plného proudu. Nevím, jestli jste někdy za jízdy zkoušeli balancovat na vratkých kusech plechu mezi vagóny. Pokud ne, můžu vám říct, že to není nic lehkého a už vůbec nic příjemného, obzvlášť pokud se strojvedoucí snaží dohnat zpoždění, jeden z plechů se v ukotvení nějak podivně hýbe a ty zatracené dveře vás v jednom kuse zavírají v prostoru mezi vagóny. No a sami si už představte, jak se přes tuhle plošinu dá dostat s kolem. Ale navíc tady cesta nekončí. Pokud překonáte tuto pasáž, čeká na vás ulička o šířce řidítek. To by nebylo nijak katastrofální, pokud by ulička neobsahovala dvoje o deset cm užší rámy dveří. Zkrátka přestěhování kol z jednoho vagónu do druhého nám trvalo asi dvacet minut, výsledkem byla zničená kola, odřené a poškrábané ruce, otlučené nohy. Jestli tohle je odměna za těch 1600Kč, které jsem zaplatil za lístky pro 5 lidí a kol, tak pěkně děkuju.

Poučení pro příště: Až budete zařizovat rezervace pro kola se službou Úschova během přepravy, musíte to té bábě za pokladnou pětkrát, nahlas a srozumitelně zopakovat a několikrát ji upozornit, že v žádném případě nechcete kola jako spoluzavazadla. Až budete mít lístky v ruce, zeptejte se alespoň tří pokladních a nejlépe i někoho v ČD Centru, jestli opravdu máte ty lístky, které jste chtěli, a zda v daných spojích jsou zapojeny vagóny, které umožňují tyto lístky využít. Pokud tak neučiníte, důrazně doporučuji pořídit si nerozbitná kola a výstroj hokejového brankáře.